Upozornění na začátek: tento článek i ty ostatní si kladou za cíl poukázat na zajímavá témata související se zdravím a inspirovat. Jejich cílem není nahradit lékařskou péči. U jakýchkoliv zdravotních problémů doporučím vyhledat lékaře za účelem získání informací o zdravotním stavu.
Adrenální únava nepatří zrovna mezi časté diagnózy. A s ještě menší pravděpodobností na ni dostaneme skutečný fungující lék – cenné rady, které nám pomohou dát se dohromady. Takže je to často o pokusech a omylech, o poznávání se a hledání té naší cesty. Na dalších řádcích shrnuju některé svoje zkušenosti, které doufám pomohou ostatním při formování vlastního ozdravného plánu.
Spánku dost, ale ne příliš
Spánku tak akorát. Spánek je neskutečně důležitá věc, pokud si chceme navrátit nebo zachovat zdraví. Patří prostě mezi ty „essentials“. Už jsem ale taky poznala, že příliš spánku může mít taky negativní dopad.
Jednou se mi povedlo zůstat v posteli asi 11 hodin. Snědla jsem něco, co mi hodně nesedlo, zůstala doma a samozřejmě jsem se z toho chtěla vyspat. Po těch zhruba 12 hodinách přerušovaného spánku jsem vstala, trošku se rozhýbala a pálivá vyrážka na tvářích byla doma. Tři lžičky medu a asi hodina stačily k tomu, aby se to zase stáhlo. V tom nejhorším jsem nelenila, nafotila to a další den ukázala kožnímu. Ten nechápal, vlastně mi ani nevěřil, že ta fotka je stará ani ne 24 hodin. Jinak to nekomentoval. Pro mě to ale byl jeden z klíčových dílků do puzzle. Hodně to potvrdilo právě souvislost s glukozou.
Zase se budu opakovat… ale jít spát v deset se vyplatí
V deset do postele je ideální. Dostat se v deset do postele byla pro mě osobně nejefektivnější medicína. Ze začátku to bylo těžké, ono jedna věc je jít spát a jiná skutečně usnout. Ale dají se vzít různé bylinky na podporu usínání a je to otázka pár dní, než si člověk zvykne. Jakmile to vyzkoušíte, uvidíte, že opravdu spánek před půlnocí je jiný. Že to opravdu není jen o tom počtu hodin, ale taky o tom, kdy si je dáte.
Vylaďujeme vnitřní hodiny
Návrat k vnitřním hodinám. Fungovat tak nějak pravidelně se vyplácí. Skutečně. Tělo si zvykne na určitý režim a podle toho produkuje hormony tak, jak je potřeba. Jestliže na tvorbu kortizolu na ráno potřebuje tři, čtyři hodiny, jak můžeme chtít, aby ho vytvořilo dostatek, když neví, kdy začít? Tělo může fungovat jako hodinky, ale musíme mu k tomu dát podmínky. Pokud ho probudíme předčasně, nebude mít dostatek kortizolu pro náš den. Je to ale zároveň stres, který pak nárazově hladinu kortizolu zvýší. Ale to není totéž. A našim nadlevinkám to rozhodně neprospívá.
Vůbec téma vnitřních hodin je hodně důležité, už jsem o něm psala ve článku o sovách a skřiváncích. Všechno v těle funguje v přirozených cyklech. Pokud tyto cykly narušíme, cokoliv se může vymknout kontrole.
Poznání se, cesta k úspěchu
Poznat se = půlka úspěchu. Pokud tyhle věci nenažijete na vlastní kůži, neuvěříte tomu, jak mocné hormony jsou. Když už to ale zažijete, musíte si to uvědomit a pochopit. Je to ale zkušenost k nezaplacení. Problémy s mluvením na veřejnosti, neschopnost použít cizí jazyk v praxi nebo nezamhouření oka před důležitou zkouškou, to je jen zlomek situací, ve kterých máme tu čest s hormony. Na každý takový okamžik se totiž váže specifický mix hormonů, které se nám vlijí do žil. A tyto hormony nás ovládají. Co ale potřebujeme, je otočit role. Abychom byli my těmi, co jsou pány situace. Tohle celé je o tréninku, o snaze uvědomit si, pochopit a ovlivnit. Ale vyplatí se. Život pak budeme mít mnohem více pod kontrolou, a včetně našich nadledvinek. Konec konců, všechno to je biochemie a tu musíme využít pro naše dobro (ne se jí nechat zničit).
Zero cukru
Cukr je jedna z nejhorších věcí, které si dnešní populace zcela dobrovolně (a i s chutí) cpe do těla. Účinky nadbytku cukru jsou devastující. Přesto ale cukr (tedy glukozu) potřebujeme. Musíme s ní umět zacházet, správně ji dávkovat.
Díky popularitě nízkosacharidových diet taky roste množství lidí, kteří zažijí skutečné abstinenční příznaky. Jakmile značně omezí sacharidy, vyloupnou se jim různé problémy, hlavně vyrážky. Že je cukr návykový, to už jsme párkrát slyšeli. Můžeme se o tom i na vlastní kůži přesvědčit. Náhlý pokles přísunu cukru totiž skutečně tělo často nezpracuje dobře, obzvlášť pokud jsou problémy s kortizolem. Za normálních podmínek by totiž tělo plynule přešlo na zásoby. Ale… není kortizol, není ani uvolňování glukozy z vlastních zdrojů. A nízká hladina glukozy je taky problém. Únava je jen jeden z příznaků nedostatečné přítomnosti glukozy v krvi.
U cukru a obzvlášť v případě (nejen) adrenální únavy je důležité udržovat stabilní hladinu. Proto je důležitá směs jednoduchých a komplexních sacharidů, jejich optimální množství a načasování. Obecně se držíme relativně při zemi a zahrnujeme jednoduché cukry – ideálně v podobě medu, a komplexní sacharidy – obiloviny, a to co nejpestřeji. A taky samozřejmě ovoce a mléčné výrobky. Původ cukru je v podstatě jedno, jen by neměl být rafinovaný, a měli bychom ho dodávat s dalšími makro i živinami.
Docela často se můžeme setkat s různými nepřesnostmi ohledně různých druhů cukrů. Hlavně co se týče fruktozy, tedy ovocného cukru. Fruktoza je jednoduchý cukr a není to glukoza, v těle je zpracovávána jinak a stala se taky poměrně kontroverzním tématem. Takže pro náš účel neposlouží. To, co z ovoce potřebujeme, je glukoza (která tam je v různé koncentraci).
Snižování příjmu sacharidů je pro zdraví důležité, ale z předchozího plyne jedno – je lepší na to jít postupně a přizpůsobit to aktuálním potřebám těla.
Ještě jednu poslední poznámku – v určitých situacích tělo mobilizuje jednotky cukru, které máme k dispozici. Tyto cukry tělo přerozdělí. Třeba právě když vyletí kortizol, cukr se stáhne z některých oblastí tak, aby zásobil jiné. Velmi typicky se stahuje zrovna z kůže. Takže stres působí přesuny glukozy. Pak třeba fyzická aktivita cukry z krve vypálí. A samozřejmě inzulin na nejobecnější rovině (zase jsme u toho – hodně cukru v krvi, uvolnění množství inzulínu, propad hladiny cukru v krvi). Takže… tohle všechno musíme mít na paměti, pokud si chceme udržet stabilní hladinu cukru a předejít problémům.
Česnek je lék, ale bohužel ne všelék
Česnek. Nesmírně prospěšná věc, ale pokud zrovna tělo bojuje s nedostatkem kortizolu, může česnek napáchat docela škodu. Česnek je hodně ceněný právě pro svoji schopnost blokovat tvorbu kortizolu – to oceníme ve chvílích, kdy ho máme hodně, třeba v obdobích stresu a hlavně tedy v počátečním stadiu adrenální únavy. Pokud ale kortizolu máte míň, česnek moc prospět nemusí. Česnečka byla jednu dobu moje oblíbená medicína na nachlazení a pocit chladu v zimě. Kolikrát se mi ale zdálo, že jsem po ní byla taková slabá. Už je mi jasné proč. Večerní porce česneku může zapříčinit mnohem těžší ráno. A v mém případě znamenala i dost velkou pravděpodobnost, že se objeví vyrážka.
Tohle omezení je jen dočasné, ale je dobré věnovat tomu pozornost – můžeme to využít i k našemu prospěchu.
Tak jednoduché a tak složité
Naše tělo funguje strašně jednoduše – dejte mu všechno, co potřebuje, a bude fungovat naprosto perfektně. Ošiďte ho ale na něčem a budete mít čest s tím nesložitějším systémem na světě. Z toho plyne jediné – dělejte vše pro jeho absolutní blaho, zaměřte se na jeho celkové zdraví. Pokud se totiž budete snažit vyléčit jen jeden z mnoha problémů, výsledek je předem ztracen.
Články ze série Adrenální únava
- Úvodní článek o adrenální únavě
- Adrenální únava – zaměřeno na kortisol – o příznacích
- Adrenální únava – základní návod, jak se jí zbavit
- Převýchova skřivánků na sovy aneb kam se poděla pohádka o ranní svěžesti
- Pár dalších tipů, jak si u adrenální únavy nenabít ústa :) – právě jste dočetli.
Poznámka: Všechny výše uvedené informace byly čerpány z ohromného množství internetových anglicky psaných zdrojů během delší doby. Tento malý „projekt“ vznikl proto, protože jsem sama měla a do jisté míry stále ještě mám tyto problémy. To mě vedlo k ověřování si a zkoumání všeho, co s tímto tématem souvisí a co by pomohlo situaci zlepšit. Část obsahu těchto článků proto čerpá z mojí zkušenosti a doufám, že pomůže všem, kteří to potřebují.
…a když se v noci vzbudíte, najíte se, když třeba příjde panický atak z hladinu stresu?
Ahoj Markéto, nevim, jestli dobře chápu otázku… (máme období čtyřicítek a mam pocit, že už jsem polozavařená :)) Když jsem se v noci budila z tohohle důvodu, tak jsem si dávala trošku mlíka.. i před spaním se mi to osvědčilo v případech, že jsem třeba celej večer bez jídla. Kdyžtak jestli tohle není dobrá odpověď, tak prosím o upřesnění otázky, abych to pochopila i ve stavu polouvaření :) Díky!
Jo a přes den mi pomáhala lžička medu
Ahoj, vubec mi sem k tobe nejde pridat, odeslat komentar, nevis cim by to mohlo byt? :(
Ahojky, systém to vyhodnotil jako spam – protože tam byly dva odkazy a nic moc víc :) schválila jsem to jako ok a až budu mít chvilku, pročtu si to pořádně… o jogu bych se asi taky měla začít zajímat… dííík :)
Aha, tak to jo, tak to se omlouvam, to me nenapadlo, dekuji :)
Ahoj Pájo,
můžeš mi vysvětlit tu příhodu s vyrážkou a medem, jak po hodině zmizela. Jak si k ní přišla, proč zmizela kvůli medu a jak to souvisí s adrenalkama. Zajímají mě ty pochody v těle.
Jinak se mi tvoje články o nadledvinkách hodně líbí. Může se na ně odkázat na svém blogu? Nic lepšího nenapíšu. Taky sem četl tvůj nejnovější článek o únavě a jen ti řeknu, jak to na mne působilo – že ten tvůj program je moc složitý. To já používám k tomu, když hodnotím, jestli do toho chci opravdu jít a když je něco složité, tak du od toho. Ani nevím, co bych změnil. Třeba tě potěším tím, že po světě chodí lidi, kteří tě dokonale chápou :-)
Ahoj Jiříku,
moc díky za komentář! :)
Co se týče medu, tak jsem to měla fakt vysledovaný, fungovalo to. Když jsem jednou dlouho nejedla, vylezla mi vyrážka, tak jsem si ji vyfotila a druhej den šla náhodou na kožní, ukazovala jsem to doktorovi a ten absolutně nechápal – nevěřil, že ještě den předtim jsem to měla na tváři a tak rychle to zmizelo. Bohužel úplně přesně princip fungování neznám, předpoládám, že nedostatek cukru zvyšuje zánětlivost a zároveň ji zvyšuje i nedostupnost kortizolu – ten v tu chvíli řeší nízkou hladinu cukru, ne počínjící zánět. Po doplnění cukru (což med doplní rychle, měl by se vstřebávát přes sliznice v puse rovnou do krve) se ten proces zase zvrátí. Bohužel strašně těžko se dohledává povrzení teorie medicínou, protože mainstream se tím nezabývá (viz neschopnost řešit cukrovku, vysoký tlak etc.).
Jinak odkázat můžeš, jasně, budu ráda, když to někomu pomůže.
Ten můj „program“ z minulýho článku je ale vlastně dost jednoduchej, jen je potřeba si uvědomit, že fakt člověk má žít jako člověk :D Co přesně se Ti zdá složitý? :)
Já vím o tom, že zvýšený kortizol snižuje imunitu – což je něco, jak píšeš. Díky.
Mně ten postup připomněl, jak sem si takové plány sepisoval já a nikdy to nefungovalo. Teď sem sa už naučil, že sou nějaké stálice, věci, přes které nejede vlak a pak doplňky, věci, které můžu postupně zkoušet. A když nezvládám ty hlavní, tak nemá cenu vůbec řešit ty další, to je jenom vyhozený čas. Spíš takový klam, který nám dovoluje švindlovat u těch důležitých věcí v naději, že těma vitamínama to doženem. Na youtube je jeden borec, co říká, že to zvládnul bez nich. A mně už to taky přijde bezvýznamné nějak víc řešit, kolik toho a co bych k té armádě ještě mohl brát. Zkrátka když bych byl v době bez prášků, tak doplňky skoro nejsou. Takže zbývá ten způsob života. Nepovede se mi popsat všechno, jak na tom pracuju já. Asi si budeš moset počkat na článek :-) 22:00 je podle mě pozdě. Co se naspí do dvou hodin, to se naspí. Postupně bych si nařizoval budík na dřívější a dřívější hodinu a večer úplně změnil režim. V 8 končit s práců, pak relax – kniha, jóga, tanec, kamarádi, zpěv, solné zábaly. Kolem 9 nějak navodit spánek – muškátový ořišek, meduňka, med, vývar, pohádka. Po té 9 už třeba jenom meditace, modlitba. Při usínání si představovat, jak spím někde – na louce meduněk, na růžích, mechu, ptáci, hvězdy, prostě fakt dušu v péří. V té józe je moje nejoblíbenější cvičení anulóm-vilóm pranajama (nádí šodhána). Já ji dělám ráno, to nakopává. Nechcu psat o účincích, změny co zažívám můžou být taky něčím jiným. Třeba tím, že sem sa naučil dost zvládat emoce – to je ale složité popsat. To je jenom příklad. Prostě bych si po tom dnu udělal zhodnocení, co bylo fajn a co zitra udělat jinak a hledat řešení na to, co mně nejde. Já sem ty emoce řešil snad 10 roků :-) Nakonec mě napadly slova, co mi nedávno říkal jeden léčitel – takhle se žít nedá.
já si taky nesepisuju plány pro sepisování plánů :). vim, co je pro mě zásadní a co je k tomu navíc, jen na podporu. každopádně ale taky hodně věcí na blog píšu pro jiný, protože spousta lidí to tolik nezná, třeba ani něvědí, co mají za problém, a potřebujou si poskládat střípky, tak, jak jak jsem to kdysi dělala já. pokud chodíš spát v 9, tak super pro Tebe. já bych to nedala a hlavně dlouhodobě by mi to nefungovalo. a mam pocit, že právě potřebuju najít takovej způsob žití, kterej mi bude fungovat napořád, na kterej se budu moct spolehnout.
jinak budu moc ráda, pokud sem pak hodíš odkaz na článek :). inspirace k pozitivním změnám není nikdy dost a hlavně budu ráda, když víc lidí bude moct v tomhle směru změnit vlastní život… protože přesně, takhle se žít nedá, ale cesta z toho ven se hledá těžko
já vím, já sem si enom zase myslel, že někomu možu pomoct :-) Jak bude neco ke čtení, dám to sem.